SpanelskyFotbal.cz

Pojednání II. - Zinedine Zidane - Droit au But

Na úkor celistvosti jsem se rozhodl, že další kapitoly rozdělím do vícero kratších pojednání, jež si kladou za cíl přiblížit jednotlivá údobí, jimiž Zinedine Zidane vstoupil do povědomí jakožto klíčový player Realu Madrid...

Kapitola VII.: Na domácí frontě nic (2001/2002)

Okuláry a všudypřítomným úsměvem vybavený multimilionář Florentino Peréz dozajista neváhal a neváhá sáhnout hluboko do klopy pro zlaté pero a nanést svůj podpis pod smlouvu, které vévodí jakkoliv nadnesená a megalomanská suma. Svou neobyčejnou chtivost - tolik potřebnou pro vykonávání funkce prezidenta Realu Madrid . v roce 2001 poprvé, ba vlastně podruhé - abych nezapomněl na portugalské křídlo Luíse Figa - předvedl ve své plnosti a kráse, neboť získal svou druhou vysněnou posilu. Odškodněním šestasedmdesát milionů euro zajistil Zidanovi na osm let příklonek nejdražší fotbalista planety a pokladnici Juventusu základ pro pozdější úplatkářskou etudu...

Cílevědomý projekt nových Los Galácticos nabíral na obrátkách a fanoušci Merengues se dožadovali sukcesu na domácí i evropské scéně, obzvláště pak v přítomnosti oslav stého výročí založení klubu. Vysněný triple ale již od prvopočátku sezóny dostával výrazné trhliny a vady na kráse.

Úvodní baletní inscenace v ročníku 2001/2002 nepřipomínaly opěvovanou madridskou krasojízdu, ale vrtkavou  chůzi opozdilců navracejících se za rozbřesku po vytříbené alkoholové seanci. Fanoušci notně hořekovali a záměrně cílili svou patřičnou kritiku na novice Zinedina Zidana, který zpočátku jakoby demaskoval svůj nesporný potenciál a fotbalový kumšt.

Kostrbatý start v novém působišti lze vysvětlit jednak pomalejší aklimatizací, a jednak nedobrou fazónou celého mančaftu zpočátku sezóny, čímž však nechci Zidanovi nevalné počáteční výkony jakkoliv omlouvat a zastávat se jej. Je úsměvné a paradoxní, že právě v údobí herního útlumu vstřelil čtyři branky v úvodních šesti zápasech, čímž na dlouho dopředu vyčerpal zásoby střeleckého prachu, ačkoliv čas od času nechal fanoušky Realu Madrid zaplesat nad tou krásou svého umění.

Nicméně již v průběhu podzimní části sezóny (koncem října a počátkem listopadu) vystřídala novinářská žihadla slova chvály pramenící v Zidanově prokukující mistrnosti, která přenesla v úvodu sezóny skomírající Real Madrid zpátky do hry o španělský majestát, jehož viditelné obrysy se bohužel vytratily v nabytém lednovém a únorovém kalendáři, kdy Blancos nenavázali na veledůležitá vítězství proti Valencii i Deportivu La Coruña a získali v šesti pojednáních pouze pět bodů.

Počátkem dubna Real Madrid držel trumfy v rukou, ale holandský brankář Sander Westerveld byl při stěžejním lámání chleba v souboji s baskickým klenotem Realem Sociedad nepřekonatelný, ba naopak jeho oponent Iker Casillas kapituloval třikrát. Real Madrid na dálku svůj souboj o titul s Valencií prohrál, v posledním kole ho dokonce sesadilo z pozice vicemistra onehdy fantastické a legendární Deportivo La Coruña.

Zizou odehrál jednatřicet ligových mačů, přičemž se postaral o sedm branek, mezi něž patří i branka z Camp Nou proti Barceloně, na níž měl Zizou po první sezóně jistojistě příjemné vzpomínky, neboť katalánský oponent nenalezl v kvartetu zápasů na Real Madrid optimální recepturu a ani jednou nezvítězil.

Celkově rozhodně nezklamal, fanoušky zarmoutil spíše nevyrovnaný týmový projev, který ve výsledku zhatil i oslavu stých narozenin klubu ve finále Copa del Rey na San Bernabeú proti Deportivu La Coruña, před nímž se musel královský klub poníženě sklonit. Plejáda hvězd připravila příznivcům mrzuté a pochmurné oslavy stých narozenin. Zdaleka posledním žhavým želízkem na neúspěchy smáčené kovadlině byla Champions League...

Kapitola VIII.: Pražská zastávka (2001/2002)

V půlce měsíce padajícího listí přiletěl Real Madrid se všemi nablýskanými klenoty do české metropole, kterouž zachvátila nefalšovaná fotbalová horečka nesnížená ani všudypřítomnými listopadovými mrazíky. Topením se staly plamenné souboje na hřišti, přenádherné kombinace i patero přesných střel mezi tři tyče. Královský velkoklub odehrál s pražskou Železnou Spartou okouzlující bitvu, jež se pozlaceným písmem vepsala do čítanek české kopané. Pamětníci jistě svorně přitakávají... 

Letná onehdy sálala entuziasmem, libovala si v jiskrných soubojích neostřílených bažantů a aurou výjimečnosti opředených fotbalových osobností, mezi něž patřil i skvěle hrající Zizou, jež se ukázal v nejzářivější lesku a byl předákem hbitých kombinací a úchvatných fotbalových myšlenek. Ani skvěle chytající Petr Čech pak nemohl pohotovou robinsonádou zabránit jeho senzační ráně do levé šibenice letenské svatyně, díky níž otevřel ve dvacáté minutě gólový účet fotbalové inscenace.

Když pak madridská hvězda krátce po hodince hry zatančila na půlící čáře svou patentovanou krokovou variaci Zizou nr. 5, rozehřáté sparťanské publikuj jej odměnilo nelíčeným jásotem a potleskem. Oprávněný aplaus stihl nakonec po závěrečném hvizdu oba soupeře, ač odcházela do útrob Letné šťastnější Zidanova jedenáctka, která v Praze uspěla v poměru dva ku třem.

Real Madrid celkově proletěl osmifinálovou skupinou jako nelítostný uragán, za nímž zůstávají pouze suť a třísky, avšak veškeré úsilí a námaha mohlo zhatit nesnadné čtvrtfinále.

Kapitola IX.: Pěšina do finále (2002)

Pavoučí síť čtvrtfinále Champions League k Realu přisoudila toho času dvojnásobného německého šampióna, bavorský velkoklub Bayern Mnichov. Šlo o velice pikantní souboj, neboť to byl právě Bayern, jež zastavil v semifinále ročníku 2000/2001 po obhajobě prvenství dychtící Real Madrid a sám nakonec dosedl na evropský trůn, když ve finále po nezapomenutelném penaltovém rozuzlení zhatil naděje legendárního valencijského mančaftu historie na zisk ušatého poháru, jenž Netopýrům unikl i o rok před tím v konfrontaci s Realem Madrid. Tento začarovaný kruh lze zakončit i tím, že motivaci a touhu po odplatě měl i Zinedine Zidane, vzpomeneme-li na finále Poháru UEFA zpřed šesti let...

Byl počátek máje a hřejivé jarní počasí přilákalo do potemnělému nebi otevřených ochozů mnichovského Olympiastadionu houfy do červeno-bílých barev oděných Bavorů, kteří byli svědkem fantastického fotbalového pojednání a strhujícího závěrečného obratu svých miláčků, kteří odpověděli na Geremiho trefu z jedenácté minuty závěrečnými přesnými zásahy Stefana Effenberga a Elbera.

Za osm dní přivítalo povzbuzené bavorské jinochy bílé peklo Chamartínu. Byla to nádherná a velice vyhrocená bitva, což by jistojistě potvrdil i zdržující Effenberg, kterého poblázněné madridské publikum za stavu 0:0 zahrnulo náležitou sprškou všemožných předmětů.

Zatímco v úvodní bitvě Zizou odkroutil standardní výkon, v druhém zápase neuvěřitelně zářil a jak statný hřebec táhnul madridský povoz do semifinále. Tu rozdával přihrávky Morientesovi, tu Raúlovi, krátce po přestávce zahřmělo, když udeřil na svár Kahnovy branky. Čas se nemilosrdně krátil, ale mohutný nápor sílil. Bayern zuby nehty držel klíč od semifinálových vrat.

Spásná trefa do černého přišla krátce po hodině hry z kopačky Helguery, jenž dodal na kopačky beztak jistých kouzelníků pole klid. Zizou mohl zajistit definitivu, tentokráte zadula tyč. Real se ale přec dočkal pojistky, kterou obstaral Guti, a tak mohl závěr utkání provázet hřmot oslavných chórů z megafonů a hrdel rozradostněných fanoušků Bílého baletu, kteří bujaře oslavovali zasloužený posun do semifinále.

První těžký kámen byl společnými silami odvalen a shozen ze strmé stráně linoucí se vedle cesty na evropský fotbalový Olymp. Svěřenci Vicente del Bosqueho se mohli těšit na semifinále proti věčnému rivalovi z Barcelony. Barça v tomto období procházela mírnou herní i interní krizí a nepředstavovala ani zdaleka tak silného protivníka, jakým byl kompaktně hrající tým Bayernu Mnichov, což připouštím navzdory faktu, že se jednalo o semifinále Ligy mistrů.

Avšak již první El Clásico na okázalém fotbalovém monumentu Camp Nou nepřipomínalo nemilosrdný souboj raněné gazely se silným lvem královským, ba naopak bylo nesmírně vyrovnané a pod ústřední taktovkou katalánských fotbalistů. Obléhání madridské svatyně ale přišlo Blaugranas vniveč, Kluivert, Saviola ni Overmars neuspěli, měli zmagnetizovaná mířidla. Zato Zizou namazal své odlehčené střelky a mazáckým lobem v pětapadesáté minutě vykročil za splněním svého snu dosáhnout vrcholu v Lize mistrů.

Byl to právě a jen Zidane, z jehož teritoria počínal takřka každičký spanilý protiútok do otevřené obrany Barcelony, která nakonec kapitulovala i z kopačky Steva McManamna. Dvoubrankové vítězství Real Madrid nadmíru ukonejšilo a nebýt Raúlovy trefy ze závěru prvého dějství odvetného utkání na San Bernabeú, nejspíše by Barça zvrátila nepřízeň osudu a sahala by po vyrovnání náskoku, který stačila pouze korigovat díky vlastenci Helguery. Bílý balet čekalo závěrečné pojednání, rozuzlení zápletky proti defenzivně nesmírně vyspělému Bayeru Leverkusen.!

Kapitola X.: Buď teď, anebo nikdy! (2002)

Bayer si prožil nesmírně hořkosladkou sezónu. Sápal se po německém titulu i po vítězství v DFB Pokal, v obou německých tuzemských soutěžích skončil druhý za mistrovskou Borussií Dortmund, respektive Schalke 04. Přesto se v Leverkusenu líhl nový evropský velkoklub a nové hvězdy, které si chtěly zajistit věčnou slávu vítězstvím ve finále Ligy mistrů.

Hostitel posledního mistrovského soudu, překrásný skotský Hampden Park německého soupeře děsil. Před necelým půlstoletím zde dostal svou vynikající obranou se pyšnící Eintracht Frankfurt ve finále Poháru mistrů evropských zemí sedm branek (7:3) od prvních El Galácticos v legendárním zápase, kterému přihlíželo přes 135 tisíc příznivců. Tentokrát se srovnatelné brankové hody, ani podobné zástupy vlajkonošů a příznivců  na tribunách neočekávaly, i přesto zápas nemohl ztratit na své okázalosti a pompéznosti.

Děs se nevkrádal jen do myšlenek klubu ze severního Porýní-Vestfálska. Neuběhl den ani hodina, co by si média nedobírala Zidana, že byl ztělesněnou smůlou a neštěstím Juventusu či Bordeaux ve třech finále prestižních evropských soutěží. Předražený klenot bez vítězného lesku a s cejchem nosiče finálové smůly a porážek? Tuto truchlivou a smutnou story bychom právě od tohoto finále asi mohli vštípit do biografie Michaela Ballacka, nikoliv Zinedina Zidana...

Německý lodivod Bayeru Klaus Toppmöller v předvečer zřejmě klání dočetl Ernsta Hemingwaye, ba možná Drdovu Němou barikádu a jal se zvolit taktiku španělských odbojářů. „No pasarán, no pasarán". Přes vytříbený obraný val neprojdou! Světlou výjimku na dlouho utvořil Raúl, na vlně euforie a radosti se madridská bárka houpala pouhopouhých pět minut, kdy Lúcio odpověděl. Zizou byl v klinči a obležení beků, nedostalo se mu prostoru.

A tak čekalo se, čekalo. A pak zastavil se čas! Roberto Carlos nazdařbůh nakopl míč od levé lajny. Mičuda proplouvala vzduchem jak kormorán, jenž si to po vystoupání do oblačný výšin namířil vstříc své oběti na zemskou půdu. Zizou poprvé uprostřed šestnáctky nehlídán!

Padající balón nebojácně dopadl na jeho levičku, která narýsovala nezapomenutelnou diagonálu, jenž uvrhla do bezbřehé bezmoci jak brankáře Hanse-Jörga Butta, tak v konečném soudu i Leverkusen. Končící německá pohádka byla v příkrém kontrastu s tou, kterou posléze zažívali jak všichni Blancos, tak zejména Zinedine Zidane. Přec nebyl prokletý, přec nenosil smůlu!

Tento nezapomenutelný interesantní moment jest doposavad vštípen v historických spisech a myslích pamětníků jakožto nejkrásnější branka, kterou kdo zaznamenal ve finále nejprestižnější klubové soutěže planety. Ač můžeme o tomto tvrzení sálodlouze pochybovat, nikdá se nerozvzpomenu na krásnější gól!

Virtuóz zahrál svůj nejkrásnější part, jenž si můžete nepatrně níže i s pronikavým a svérázným komentářem poblázněných komentátorů prohlédnout!