SpanelskyFotbal.cz

Pojednání I. - Zinedine Zidane - Droit au But

Kdesi v ústraní přistěhovaleckých sídlišť, nevábných končin situovaných na severní okraj Marseille, vzešel z chudoby a asketického života mládí již čtvrtý syn dvou alžírských imigrantů z kmene Kabylů, aby zanedlouho uchvacoval obyvatelstvo této planety svými finesami, perfektním fotbalovým myšlením, svou osobností, ale i kontroversemi. Tamní přístav dal vzniknout budoucí výstavní lodi francouzské kopané s přídomkem Zizou, Génius.

V Zidanově výkladní vitríně se nachází nespočet medailí, ocenění a zásluh, ale žádná nenahradí emoce a blažené pocity, které vléval do srdcí fanoušků, když na zeleném koberci ladně tančil ve fotbalovém rytmu. Nebyl extravagantní primadonou či bouřlivákem, na hřišti působil spíše smířlivě, klidně, elegantně, pravda - čas od času i neviditelně. Svou osobnost začal formovat od útlého a přetěžkého mládí, v němž to neměl jednoduché. Tvrdou prací, úctou k hodnotám a skromností, později vyklubavšími se schopnostmi budoval pevné základy své bohaté kariéry, v níž dosáhl nesmírné slávy a uznání.

Na chvíli však zahoďme růžovou pastelku a okuláry. I Zizou se ve své kariéře potkal s mnoha výpadky formy. Bohužel zabředl i k různorodým eskapádám, z nichž ta nejslavnější automaticky problikla čtenářovou myslí již při luštění a pročítání prvních řádků. I takové jsou naše vzpomínky na Zinedineho Zidana, „jednoho z nejlepších,“ použiji-li slova jedné  legendy světa kulatého nesmyslu, Pelého slova. Následující statě si kladou za skromný cíl přiblížit Zidanovu kariéru od začátků v Cannes po rozporuplný závěr kariéry.

KAPITOLA I.: Z tatami na prkna znamenající svět  (1972 – 1996)

Světlo světa spatřil Zinedine Ismail Yazid Zidane třiadvacátého června roku 1972 v předměstí La Castellane, jehož dominantou je krásný stadion Olympique Marseille Stade Vélodrome. Tamní drsné, až nelítostné prostředí přivedlo malého Zidana nejdříve k judu, jenže stále více podléhal kouzlu kopané. Nehezké plácky mezi domy panelové osady se mu brzy staly hřišti, na nichž se učil v kruhu svých přátel a obzvláště starších bratrů fotbalovému umění. Mičuda ho očarovala natolik, že neváhal vyměnit kimono za žákovský dres US Saint-Henri. O rok později již putoval do Septémes-les-Vallons, kde působil svými lehko postřehnutelnými dovednostmi a umem obtíže i o mnoho starším protihráčům. Nadějného dorostence si všiml Jean Varraud a se svolením ostýchavých rodičů přetáhl Zinedina Zidana do filmového Cannes.

Mnohé o pozdějším fotbalistově životě napoví rodinná situace. Rodiče se přistěhovali do jihofrancouzského přístavu Marseille s první vlnou emigrantů z Alžírska v období šedesátých let. Brzy si našli práce, ale situace byla nedobrá. Otec Smail Zidane živil rodinu z chatrné mzdy nočního hlídače obchodního domu a matka Malika se starala o domácnost a pečovala o početnou dětskou legii. Rodina byla chudá, dlouhý čas jen živořila. Svízelná životní situace, pečlivá výchova směřující k zodpovědnosti a nepředstavitelná opora nejbližších zocelily Zidana natolik, že mohl čelit brzkému, byť ještě snesitelnému odloučení od rodiny. Velkou zkušeností pro něj byl i příklad otce, o němž před lety krásně prohlásil: „Byl vždycky mým strážcem v životě. Pracovával velice těžce, dřel, ale nedostával moc peněz. Přesto pro něj byl život více o vzájemných vztazích a lásce, než o penězích. Byl to můj otec, který nás naučil, že imigrant musí pracovat dvakrát tak tvrdě, než kdokoliv jiný, a že se nesmí nikdy vzdát.“

Ačkoli Smail Zidane neváhal v prvopočátcích angažmá několikrát týdně cestovat Renaultem se svým synkem do mládežnické akademie AS Cannes, postupem času ho výše popsaný nedostatek financí donutil povolit chlapcovo brzké stěhování. Nikoliv na internát - jak by mnohé mohlo napadnout a určitě nenapadlo. Zinedineho Zidana hostil po netradičním apelu jeho starostlivé matky sám prezident AS Cannes Alain Pedretti, chápavý otec tří dětí.

Zidane začal velmi časně splácet důvěru prezidenta i rodičů do jediného franku. Díky dřině, morálce a učenlivosti dostal před sedmnáctými narozeninami příležitost nadýchat se lákavého prvoligového vánku, ale letmý vzestup kariéry zažívá až o dva roky později, kdy si nachází stabilní ukotvení v záložní řadě AS Cannes. Z porce osmadvaceti střetnutí v ročníku 1990/91, ve kterém dokonce mančaft postupuje do tehdejšího Poháru UEFA, vzešel z kopačky technicky vyzrálého, ovšem ne zrovna střelecky potentního, Zidana jediný přesný zásah. Prezident Pedretti se nebál slíbit Zidanovi právě za první branku automobil. Prezidentův hec pomohl, neboť Zizou hned v následujícím zápase (proti Nantes osmého února roku 1991) poprvé v kariéře mezi muži - jiným způsobem než z boční strany, seshora či třeba rukou - rozvlnil síť a poslal svého hostitele do autobazaru. Prezident nebyl maloměšťáckou slibotechnou a kvapně si pospíšil, Zizou zanedlouho fasoval červený Renault Clio.

Ostatně zápasy proti západofrancouzskému FC Nantes byly osudové, představovaly důležité milníky v jeho kariéře. Právě proti osminásobnému francouzskému šampiónovi poprvé vykročil na prvoligové trávníky, když jej tehdejší dirigent canneského fotbalového orchestru, rodák ze severního Alžírska Jean Fernandez 20. máje roku devětaosmdesátého nechal na tucet minut zaběhat si na prvoligovém kolbišti. Přesuňme se však zpět do sezóny plné změn, předělů či rozpadu Sovětského super-státu. 

V Cannes před novou sezónou vládla všeobecná spokojenost a nadšení. Klub prožívá historický vzestup, rodina se vypotácela i za pomoci nepatrné finanční pomoci klubu z potíží a Zidane si nachází životní partnerku. Neodolal překrásné katalánské tanečnici Veronique, která se o několik let později stala jeho manželkou a matkou čtyř, věřme Zinedineho synů. Zbystříte-li a očekáváte klid před bouří, nemýlíte se. AS Cannes překvapivě a hodně potupně v nové sezóně padá do druhé ligy - stadion Pierra de Coubertina si od nejvyšší soutěže odpočine. A Zizou? Cannes je mu malé a pokladna klubu se potřebuje zahojit po ošklivé sestupové ráně. Zamíří do milované Marseille?

„Mou touhou bylo jednou hrát za tým, kterému jsem odmalička fandil, za Marseille. Když jsem byl v Cannes, nabídla se mi tato příležitost, ale nechal jsem ji proklouznout mezi prsty, a pak se vše začalo vyvíjet zcela jiným směrem a naše cesty se rozešly,“ smutnil kdysi Zizou. Za dveřmi vyčkávalo Girondins de Bordeaux, jež muselo kvůli velkým finančním potížím začínat od píky ve druhé nejvyšší francouzské soutěži. Zizou se nerozmýšlel a nabídku přijal. Psal se rok 1992.

Finanční situace v jihofrancouzském městě se zlepšila, což lze říci i o výsledcích nadějně vypadajícího mužstva. Fantastické výkony mladičkého tahouna mančaftu Zinedina Zidana a jeho neméně skvělých spoluhráčů Bixenteho Lizarazua či Christopha Dugarryho vyšvihly klub opět na výsluní francouzské kopané. A brzy i do evropských poháru. Řádící bordeauxská mládež vede své spolubojovníky přes vítězství v Intertoto Cupu roku 1995 do Poháru UEFA. Girodins rdousí své soupeře útočnou hrou, ve které hrají nejdůležitější roli právě Christoph Dugarry a Zizou. Po heroickém čtvrtfinálovém výkonu proti AC Milán přichází druhé Zidanovo setkání s českým výběrem, poprvé na klubové úrovni (o tom prvním až následující části).

Natěšený a předchozími výsledky nabažený Strahovský stadion čeká galapředstavení. Pohledy se marně upírají k Poborskému, Šmicerovi či Stejskalovi, do mysli českých fanoušků se více vmemoruje s míčem se mazlící fotbalový básník Zizou, který zahřívá mrznoucí fanoušky a přihrává na jedinou branku Dugarrymu. Slávia tenkrát měla nespornou kvalitu, ale ne potřebné štěstí. Bordeaux nakonec i doma stvrdí postup nejtěsnějším možným vítězstvím a těší se na finále s Bayernem Mnichov.

Girodins bez Zidana a se Zidanem, to je jak chladná noc bez ženy a slunný den. Bordeaux bez svého špílmachra v Mnichově prohrává, bavorský gigant pak na Parc Lescure nepřipouští žádné drama a raduje se ze zaslouženého titulu. Ani Zizou nedokázal přinést blahodárnou vláhu pro vyprahlé bordeauxské střelce. Stříbrný pohár tak okoštoval bavorské pivo, lahodné červené si musí počkat. A čeká dodnes.

Zizou si smutek - nesmutek musel pospíšit, zotavit se po nakonec nikterak vážné autonehodě a připravit se na šampionát. Umořeného, fyzicky i psychicky vyčerpaného fotbalistu čekal na prahu čtyřiadvacátých narozenin první ostrý mezinárodní test, a to evropský šampionát v Anglii.

KAPITOLA II.: Aimé Jacquet a jeho omladina (1994 – 1996)

Přesuňme se nyní v čase o dva roky zpět. Táhnoucí se neúspěchy u kormidla francouzského národního týmu lámou Gerrardu Houlierovi vaz, a tak musí otěže přepustit Aimému Jacquetovi. Z trenéra, který měl hrát epizodní roli, tj. být prozatímní alternativou, než se nalezne kvalitní náhrada za Houliera, se k překvapení všech vyklube veleúspěšný a charismatický muž, který dokáže snoubit kvality právě nastupující generace a starých protřelých harcovníků. A mezi francouzskou omladinou vyčnívá Zinedine Zidane.

V srpnu roku 1994 otiskují sportovní deníky nominaci na přátelský duel francouzského a nově se formujícího českého mužstva, v níž nechybí ani Zidanovo jméno a nula v kolonce počtu odehraných klání. Na domovském Parc Lescure bylo živo, na tribunách se tísnily celkem početné davy fanoušků čekajíc, že přijde kouzelník. A on přišel, a on čaroval! Když Zizou za asistence rezervního rozhodčího držícího zastaralé kovové ukazatele vběhl na pažit, fanoušci nadějně zajásali. Francouzi prohrávali 0:2, spasitel v plné zbroji na kolbišti.

Naráz se obraz hry - respektive ofenzivního utrpení, které francouzské mužstvo předvádělo - jako mávnutím kouzelného proutku proměnil. Zizou okysličil skomírající útok a jeho spoluhráči začali na branku českého týmu nepříjemně dorážet. Odpovědnost bere do rukou sám Zizou, přijímá na kruhu míč, opovrženíhodně míjí skluzujícího soupeře, upře zrak na mičudu a v mžiku jí vysílá k pravé tyči bezmocného Petra Kouby.

Zidanovi cuknou koutky a za všeobecné vřavy se v houfu svých nabuzených a vyrovnání chtivých spolubojovníků vrací na půlící čáru, aby se o dvě minuty vlastnoručně podepsal pod jeden z neúžasnějších reprezentačních debutů fotbalové historie. Zizou nebojácně vletí do centru z rohového kopu a merunu umístí mimo dosah legendárního českého brankáře. Vyrovnáno - ochozy šílí! Široko daleko se rozléhá děkovné skandování: „Zidane, Zidane!“ a tančící mág z Marseille započíná dlouhou, strastiplnou, ale přenádhernou pouť po světových kolbištích.

O necelá dvě léta později přichází evropský šampionát v Anglii. Média vzývají finále, chtějí po letech vyplenit Ostrovy. Fanoušci svorně přitakávají. Postupem času se ale ambiciózní požadavky mění v prostá přání. Již půlrok před samotným šampionátem je známo, že se jej nezúčastní recidivista Éric Cantona, známá to legenda Manchesteru United. Horkokrevný rudý ďábel aplikoval s nevšední surovostí prvky kung-fu na fanouškovi Crystal Palace a nemilosrdný trest jej neminul, narozdíl od Jacquetovy pozvánky. Přes La Manche však nemusel cestovat ani šťastlivec Zizou.

Pršelo, dálnice byla kluzká a nerozvážný Zizou ve vysoké rychlosti nepřipoutaný. Znáte to - zákon schválnosti a hlouposti je neúprosný. Automobil dostal zákonitě smyk, zatančil na vodě jak potápník a narazil do svodidel. Nechybělo mnoho a vyprávěl bych jiný příběh. Smutný - kterak ve svém voze ztratila život obrovská naděje francouzské kopané. Leč nemusím, Zizoudík. Zidana zachránily ve mžiku sekundy vystřelivší airbagy. Netřeba sálodlouze hloubat nad dopadem nehody na Zidanův výkon na mistrovství. Připočteme-li skutečně abnormální vytíženost stále ještě nezkušeného mládežníka Zinedina v dresu Bordeaux, pochopíme, proč jeho herní projev a umění zůstaly příznivcům kopané víceméně skryty.

Nakonec francouzská výprava zůstala na úkor Uhrinových mužů před branami finále, což největší měrou zapříčinila bídně kopnutá penalta Reynalda Pedróse v rozstřelu semifinále šampionátu. Mužstvo čekala náležitá studená sprcha od fanoušků a médií, která kritickými a velmi negativními ohlasy nikterak nešetřila. První taková Tantalova muka musel zkousnout i Zizou, největším trnem v oku se staly nevyrovnané výkony. Nikdo se však neptal, co všechno tomu předcházelo. Nikdo neshledal racionální okolnosti za bernou minci, pera kritiků ještě několik týdnů psala příběh francouzského zklamání...

Když už dozníval humbuk a vášně po šampionátu, začalo se hojně spekulovat o tom, kam vůbec Zizou přestoupí, neboť Bordeaux svého špílmachra udržet rozhodně nemohlo - to bylo nemyslitelné. Z řady zájemců se vykrystalizovala dvě jména, a to trenérské celebrity Alex Ferguson a Marcello Lippi. Manažer Manchesteru United se však rozhodl neinvestovat 3,2 milionu liber do hráče, jehož výkonnost je dle jeho zkušenostmi vytříbenému manažerskému oku kolísavá a nevyrovnaná, a proto Zizou neváhal přijmout nabídku Juventusu a kráčet v šlépějích svého neméně slavného předchůdce Michela Platiniho. Nutno dodat, že měl Sir Alex Ferguson ve svém tvrzení semínko pravdy.

KAPITOLA III.: Juventus, Itálie (1996 – 1998)

Krátké loučení a už si to Zizou štrádoval přes mohutné alpské hřebeny do Turína, čímž vznikla zákonitá paralela s Michelem Platinim. Místní Juventus byl lákavou fotbalovou destinací, vždyť se čerstvě pyšnil korunkou pro krále evropské klubové kopané. Stará dáma se nakonec stala pětiletou Zidanovou společnicí, v jejímž objetí se dočkal mnoha úspěchů a ocenění, ale v pokročilém stádiu svého pětiletého vztahu také kritiky a nesplněných očekávání, která skončila milionovým rozchodem, jenž potěšil pokladnici Juventusu i Zinedina Zidana, který si v novém působišti splnil svůj sen.

Vyštracháte-li v paměti jméno někdejšího uruguayského fotbalového matadora Enza Francescoliho, znáte jméno Zidanova fotbalového idolu a modly, v jehož kůži běhával s Fountainem, Kopou či Platinim po špinavých bulvárech čtvrti La Castellane. Na sklonku kariéry hájil barvy River Plate, vítěze Copa Libertadores, a měl čest bojovat o prestižní Interkontinentální pohár. Tušíte správně, soupeřem mu byl Juventus Turín se Zinedinem Zidanem.

Francescoli na poslední titul v Tokiu nedosáhl, postaral se o to Zinedine gólovou přihrávkou na fotbalového bažanta Alessandra Del Piera. Ve chvílích oslav a netušeného veselí po zápase si Zizou našel ždibet času, aby si vyměnil dres a nalezl pár jistojistě přátelských slov s loučícím se Enzem Francescolim. A snad se uruguayského fotbalisty důvěrně otázal, zda může později svého prvorozeného syna pojmenovat Enzo. Jestliže ano, Francescoli odpověděl vstřícným souhlasem.

Juventus se vrátil na evropskou scénu ověnčen japonskými vavříny, pln zdravého sebevědomí a odhodlání vyškolit každého nepřítele. A panoval. Bezkonkurenčně ovládl italské fotbalové končiny, když dvakrát po sobě získal Scudetto. Zizou přitom byl jedním z nejdůležitějších článků Lippiho mančaftu, vstřelil mnoho úchvatných branek a stal se miláčkem osazenstva stánku Delle Alpi. Jenže náročnému, předváděnou hrou zhýčkanému a úspěchy nadopovanému publiku se Zizou a celé Juve neodvděčili plnou měrou.

Důvod je prostý, prozaický a z pohledu fanoušků možná pochopitelný. Ač turínské mužstvo v sestavě s ním získalo prestižní evropský Superpohár (Paris SG rozdrtilo celkově 9:2), již nedokázal dovést Juventus k vytouženému ušatému poháru pro vítěze Ligy mistrů, ke kterému ale bylo neskutečně blízko. Juve dokráčelo do finále jak v roce 1997 proti Borussii Dortmund, tak o rok později proti Realu Madrid v později označovaném Finále snů, oba duely ale prohrálo.

Zizou čelil vždy propracované a neprodyšné defenzívě, s níž si nevěděl rady. Byl spoután, přiškrcen pečlivými a neústupnými strážci, neprosadil se. Řekl bych, že nebyl ještě dostatečně vyzrálý na to, aby zvládal takováto důležitá a prestižní utkání, jakými finále Champions League vždy jsou. Juventus nemohl v těchto obdobích bez Zidana dýchat a prohrál.  V jednom případě zaslouženě, v druhém proti „Pusinkám z Madridu“ trošku smolně. Zmoklý galský kokrháč tak s nadějí na větší úspěch vyhlížel světový šampionát a chtěl zlomit prokletí finálových duelů...

KAPITOLA IV.: Mistrovská lysinka (1998)

Na tuto eskapádu o tři týdny později s chutí zapomene celá Francie. Věru, klukovina. Nezvládnutí emocí a selhání rozumu, jedině tak se dá vysvětlovat počin Zinedina Zidana. Časomíra šířící radostnou zprávu o francouzském tříbrankovém vedení ukazovala sedmdesátou minutu, když v souboji se Zidanem padá kapitán saudsko-arabské družiny Fauad Amin. Faul, hvizd, žádné větší vzrušení. K nepochopení všech však náhle na trupu ležícímu soupeři stanula Zidanova kopačka, aby mu pečlivě poškrábala záda, levý bok. Rozhodčí kvapem tasí červený kartónek, Zinedine Zidane rozporuplně začíná cestu za pohárem.

Jaký byl jeho důvod k tomuto počinu? Sám Zizou nastiňuje, že se mu po celý zápas vřela krev v žilách po vážném zranění jeho dlouholetého kamaráda a spoluhráče z Bordeaux Christopha Dugarryho, pro něhož týmž zápasem turnaj skončil. „Víte, Christophovo zranění se mě dotklo a trochu mi pocuchalo nervy. Trápil jsem se pro svého kamaráda a cítil jsem se mizerně,“ líčil později Zizou své duševní rozpoložení.

Francie si hravě poradila se všemi soupeři a vyhrála skupinu. Nastalo klíčové osmifinále, totiž bez tvůrce Zidana. Ten se v nitru mučený obavami z francouzského konce uzavřel, nekomunikuje s médii a jako každý jeho spoluobčan čeká a je nervózní. Francouzští nájezdníci dobývají paraguayskou svatyni hájenou božským José Luisem Chilavertem. Jsou bez nádechu Zidanovy lehkosti a fotbalové smyslnosti. Dlouhých, předlouhých, ba nekonečných stotřináct minut strachu utíná Laurent Blanc zlatým gólem. Napětím málem kolabující publikum propuká v nespoutané veselí. A Zinedine? Laurentu Blancovi se ještě odvděčí.

Ve čtvrtfinále to ještě pořád nebyl ten okouzlující hračička. Jindy ladný Zizou byl nyní ochromen výtečnou italskou defenzívou, ještě stále v krvi kolujícím catenacciem, ale i přesto dokázala Francie svého soupeře přehrát. Squadra Azzura z posledních sil dobelhala až do penaltového rozstřelu, kde ji potopilo břevno penaltového nešťastníka Luigi Di Biagia. Itálie se loučí, domácí čeká Chorvatsko, bláznivý to balkánský semifinalista.

Vytříbené mužstvo vedené střelcem Davorem Šukerem šokuje vyprodaný Saint-Denis, když právě zmiňovaný na tomto šampionátu nezastavitelný chorvatský forvard vstřelí vedoucí branku. Chybující Liliam Thuram se však nadechuje k okázalému obratu, jako býk k červené kápi se vydá ihned po rozehrávce ohlodáván svědomím na steč, naráží si s Djorkaeffem a nechytatelnou pumelicí ze sebe shazuje tíživé břemeno. Nezdolný bek pak v sedmdesáté minutě rozhoduje o postupu, který má pachuť v podobě bohužel oprávněného vyloučení Laurenta Blanca. Zizou byl opět v ústraní. Snad vyčkával? Jistě! Den „Z“ se kvapem blížil!

Francouzští pisálci jakoby nechápali mistrovskou strategii Aimé Jacquéta. Bombardovali jeho práci urážkami, těmi rádoby trefnými komentáři, kritizovali, seč jim sloupky stačily, ale neoblomný lodivod střádal svůj plán. Svůj vítězný plán. Živil sen a seskupil v jeden celek nejlepší mužstvo francouzské historie. „Je mnoho těch, kteří mluví. Já pracuji,“ upletl na sebe bič charismatický kouč. A toho červencového večera léta osmadevadesátého zvítězil nad všemi.

Marseilleský elegán, režisér velkého francouzského vítězství, Zinedine Zidane dal tehdy zapomenout na předešlou hloupost a na úzkostné dny naplněné bičováním médií po matném výkonu ve čtvrtfinálovém střetnutí s Itálií a v semifinále s Chorvatskem. Odpuštěno, božský Zizou!

Brazilci, kteří prošli turnajem, aniž by utrousili kapku potu, jsou ochromeni francouzským nadšením, neutuchající celistvostí fotbalového národa a červeno-modro-bílou záplavou na tribunách přenádherného Stade-Denis. Každý Francouz dýchá za své fotbalisty, jsou jednou duší, jedním tělem, vytváří jeden velký tým. A když zatracovaná a zároveň milovaná Zidanova lysinka posílá míč do Taffarelovy sítě, křičí v poblouznění jednohlasně: „Góóól!“. Zemětřesení s epicentrem v Paříži rozechvívá fotbalovou planetu.

Ničivá síla jednoty roztřese Brazilcům kolena, francouzští fotbalisté buší na jejich branku hlava nehlava. Přichází další rohový kop, centr a štěstím plačící fanoušci opět vzývají jméno Zinedina Zidana, autora druhé branky. Zizou jistojistě spatřil transparent: „Zidane, bojuj za Lola.“ A bojoval za svého vykartovaného kamaráda, vrátil mu dluh. Bil se za Francii.

Když Emmanuel Petit vsítil v nastaveném čase druhého dějství třetí branku, nebylo pochyb o oprávněnosti francouzského vítězství. Deset minut po jedenácté, dvanáctého července slunného léta osmadevadesátého, zdvihá kapitán Didier Deschamps vytouženou Zlatou Niké nad hlavu. Francie, napěchované Chámps-Elysées bouří. Po celé zemi vlají vlajky, tu francouzské, tu alžírské. Fenomenální Zizou se navždy vryl do srdcí fotbalových fanoušků, takže má právo pochovat zlaté děťátko jako druhý. Francie se stává na čtyři roky nejlepším fotbalovým mužstvem, Zizou jeho ztělesněným motorem a uznávaným vůdcem.

KAPITOLA V.: Uvadající Juventus a vymačkaný citrón (1998 – 2001)

Šampaňské a chutné červené Bordeaux velmi brzy nahradily bolavé tréninkové jednotky a nelítostný zápřah. Úspěchem opojený korunovaný král se vrátil do klubového kolotoče a omamný opar vítězství se rozplynul po prvních zápasech Juventusu v nové sezóně, ve kterých italské mužstvo začalo ztrácet půdu pod nohama. Přestalo se dařit a vše nabralo rychlý spád, respektive pád. Zranil se klíčový střelec Alessandro Del Piero a na celé mužstvo dolehla obrovská výsledková a herní krize. Recese pak neminula ani Zidaneho.

Uznávaný dirigent se překvapivě nechopil taktovky a dopustil, aby Juventus ztratil svůj poctivou prací vybudovaný mocenský monopol. Na jeho místo na Apeninském poloostrově se začaly soukat dychtivé a hladové milánské a zejména římské kluby. Mužstvo nakonec dobelhalo na šestou příčku, v semifinále Ligy mistrů pak při něm nestálo štěstí v dvojzápase proti Manchesteru United. Výsledky nad koncepci, stavbyvedoucí Marcelo Lippi si balil nářadí.

Příznivci si lámali hlavu, marně protírali zakalené oči, kouzelník Zizou nebyl k nalezení. Zidane byl sám sobě přítěží, v níž spatřuji jeho výjimečnost. Byla na něj kladena enormní odpovědnost a tlak, na který ještě nebyl dostatečně připraven. Tifosi v něm po veleúspěšném světovém šampionátu viděli spasitele, jímž nemohl on sám v týmu plném skvělých fotbalistů být. Hon na čaroděje se uklidnil až po příchodu Carla Ancelottiho na prahu nové sezóny a začalo se mluvit o návratu starých, dobrých Juventusu a samozřejmě Zidana. Zizou skutečně nalezl po nepříjemné sezóně stále zřetelné a nezaváté šlépěje, po nichž se opět vydal kupředu. Už nikdy se na delší dobu nezastavil a z cesty nesešel, nepočítaje pár krátkých údobí v dresu Realu Madrid.

Juventusu se v sezóně 1999/2000 nadmíru dařilo, dlouhé týdny hájil pozici nejúspěšnějšího italského celku a slunil se na první příčce, klub šel za titulem, jehož siluetu užuž zasnění fanoušci bianconeri spatřovali. Ancelottiho mančaft v posledním kole odcestoval do Perugie s vidinou zisku titulu, ale po nevídané průtrži mračen, kontroverzním rozhodnutí Pierluigiho Collini pokračovat ve hře na neregulérním trávníku a obzvláště po brance Alessandra Caloriho musel titul přenechat římskému SS Laziu v sestavě s Pavlem Nedvědem. Stará dáma spadla z pódia a odešla zadním vchodem. Druhé místo po pěkné sezóně rozhodně nebylo zadostiučiněním, zejména když se nepovedlo vyhrát ani Pohár UEFA, ani Coppa di Italia. V severoitalském městě zavládl smutek, stejně jako v Zinedinovi Zidanovi, jež si po sezóně určitě spravil chuť na belgicko-holandském šampionátu, o němž ztratím pár řádků v další kapitole.

Zidanova pozice byla neotřesitelná, ale odchod Marcela Lippiho, velkého učitele a muže, který mu dal možnost ukázat, co umí, v něm zanechala shluk nepříjemných pocitů, na jejichž základech se začala klubat touha změnit dres.  Navíc nepřicházely další tituly, další poháry do honosné sbírky, Juventus uvadal jako květina na poušti. Když pak v další sezóně Juventus skončil opět jen na druhé příčce, tentokráte mu vavříny o dva body vyfouklo AS Řím, nebylo pochyb o Zidanově odchodu. Jednak kvalitou přerostl současný Juventus, jednak se necítil spokojený.

„Z Juventusu jsem odešel, protože jsem chtěl změnu. Hrál jsem v Turíně pět roků, můj čas vypršel, připadal jsem si jako vymačkaný citrón, bez šťávy, bez chuti. Zdálo se mi, že fotbalově nerostu, nemám už Juve co dát, neviděl jsem budoucnost. A když se člověk dostane do podobné situace, je nejlepší za sebou zavřít dveře a odejít,“ řekl chtíčem vyhrát Ligu mistrů sžíraný Zinedine Zidane. Právě proto si francouzský štramák vybral ambiciózní a notně megalomanský projekt Florentina Pérezze, prezidenta Realu Madrid, jehož cílem bylo přilákat do svého klubu nevěhlasnější či obratněji řečeno nejlepší fotbalisty na tehdejším trhu a ovládnout klubovou kopanou. Zinedine Zidane mezi ně patřil, dres Bílého baletu nevysvlékl do konce své kariéry. 

KAPITOLA VI.: Zastavte Francii, zastavte Zidana! (2000)

Aimé Jacquét dostál slibu a ocejchoval renomé kouče s výrazným charismatem a charakterem , když zanedlouho po vítězném mistrovství světa přenechal sedlo věrnému asistentovi Rogeru Lemerremu. Ač fanoušci žadonili, marná byla snaha. Aimé Jacquét odešel s grácií do trenérského důchodu. Byl u zrodu francouzské generace století, jejíž potenciál dokázal precizně a plně využít.

Lemerre se bezostyšně ujal vlády, zásadně však do šlapajícího soukolí nezasáhl, ač počal dávat více možností talentovaným mladíkům v čele s hrdinou pozdějších řádků Davidem Trezeguetem či nezapomenutelnému Thierry Henrymu. Osa vítězství však zůstávala neměnná, a tak francouzskému kolosu neustále šéfoval Zinedine Zidane.

Zizou prožil hořkosladké martyrium po ligové sezóně protkané individuálními oceněními, které však nemohly přebít zklamání ze ztráty vytouženého Scudetta, o čemž byla řeč již o několik řádků výše. Všechna bolest a naštvanost zmizely po setkání a odpočinku s rodinou a následném francouzském povedeném soustředění v Alpách, kde Zizou načerpal nové síly a mohl krátce před evropským šampionátem nesměle a nebojácně prohlásit: „Ještě nikdy jsem se v reprezentaci necítil tak šťastně a uvolněně.“ 

Francouzský tanečník na šampionátu řádil jak smyslů zbavený, tentokráte ve vší počestnosti. Neuhlídal jej nespočet hlídacích psů se zaťatými zuby marně sledujících každý jeho pohyb a krok-sun-krok, nižádný Zidana nepředčil, ba neumazal ani píď jeho kumštu. Níže však svůj bezprostředně předcházející výrok mírně popřu.

Zizou byl sálající francouzské sebevědomí, uvolněnost, jistota. Terrestra si při každém kontaktu libovala a užívala vášnivého vztahu, který přicházel a odcházel, jak si nezastavitelný Zizou umanul. Kohouti bez nepříjemností a pravou nohou nakročili do vyřazovací fáze, v níž si na mistry světa brousili již tak odřené kolíky španělští fotbalisté. Zapátrají-li pamětníci v povědomí, jistě vzpomenou na Zidanům mistrně kopnutý přímý volný kop, při němž nadarmo třepotala netopýří křídla Santiho Cañizarese. Nádherná branka dala zelenou pikantnímu souboji, neboť k sobě semifinálový pavouk vyhnaný z Cañizaresovy šibenice přiřkl fotbalový výkvět přelomu tisíciletí. Zizou versus Maestro!

Nadešel čas výzvy. Jiskrné souboje budoucích spoluhráčů Zinedina Zidana a barcelonského miláčka Luíse Figa, ač se na kolbišti setkávali poskromnu, byly křiklavým vrcholem šampionátu, pastvou pro oči, jimiž fotbalové emoce pronikaly do kulatého srdce. Nebyl mezi nimi zřetelný rozdíl, přesto Zizou kapánek vyčníval a svého slavného soka zastiňoval parapletem utkaným z větší jistoty, přesnosti i bojovnosti.

Hodnotit okaté rozdíly pouze jedním úhlem pohledu je vskutku nedobré, a proto je naléhavě nutné si přiznat, že Figo čelil propracovanější a konsolidovanější defenzívě, i přesto nelze Zidanův výkon zlehčovat. Suma sumárum totiž vyšel ze souboje lépe Zinedine Zidane, jemuž patřily rozhodující okamžiky klání. Po půldruhé hodině urputného soupeření neznal fotbalový svět finalistu, do prodloužení pak nezbývalo ani pět minut, když slovenský pomezní Igor Šramka nebojácně a de iure zatřepotal praporkem vidouce ruku Ábela Xaviera.

Dohady a proklínání nebraly konce a vyšly nazmar, ortel byl podepsán. Tíha odpovědnosti po několikaminutové odmlce protkané nářkem Portugalců padla na kata Zidana, jenž stres zkrotil a neomylným švihem strhl lavinu francouzské postupové radosti, jež se zakrátko opět převlékla do hávu očekávání a napětí před vrcholem turnaje.

Demetrio Albertini - italská protilátka, fotbalista, jenž Zidana dokázal zastavit. Příležitostnou četbou zabrané čtenáře jsem nepatrně mystifikoval, neboť toho času devětadvacetiletý defenzivní štít AC Milán byl v podstatě jediným strážcem, jenž dokázal otupit Zidanův blahodárný vliv pro francouzské mužstvo. Albertini nedal Zidanovi velký prostor, ubránil ho a odvedená černá práce by nepřišla nadarmo, nebýt dramatického francouzského obratu, o nějž se postarali Zidanovi spoluhráči Sylvain Wiltord a zlatý hoch David Trezeguet.

Půlminutka dělila Itálii od prvenství, v hráčích zhrocených kolem trenéra Dina Zoffa bujil nespoutaný nával přicházející radosti, který rezolutně zastavil Sylvain Wiltord, jehož střela se pod chodidly Alessandra Nesty a černou rukavicí semifinálového hrdiny Francesca Tolda dobelhala do sítě a poslala utkání do prodloužení. Definitivu vystavil krásným švihem David Trezeguet, jehož zlatý gól po životním průniku a centru Roberta Pirése rozpoutal červeno-modro-bílé oslavy. Pažit skrápěly slzy štěstí i smutku, povrch Champs-Elysées horko těžko odolával dusotu desetitisícových davů, Itálií se linulo hlasité naříkání.

Francie se zlatým písmem zapsala do historie a v plejádě skvělých fotbalistů nelze nenalézt bezpochyby nejvýraznější podpis, Zidanovu signaturu. Docenění tažného koně mužstva tentokráte přišlo již před samotným rotterdamském finále, kdy byl Zizou prohlášen neužitečnějším mužem mistrovství. Snítky vavřínu zvolna uvadaly, oslavy odezněly a všichni fotbalisté se rozprchli do svých klubů. Rok následující jsem již v krátkosti nastínil výše, a tak se časem přesuňme k pětiletce prožité v běloskvoucím dresu Realu Madrid, i když...?

Závěr prvního pojednání

Kapitoly o jeho působení v Realu Madrid si nechejme na druhé, konečné pokračování. Nesluší se biografické dílo zakončit v půlce, vzhledem k obsáhlosti následujících kapitol jsem však tuto volbu zvolil. Čtenářům se tak omlouvám, ale snad nebudu haněn a kritizován za tento čin stejně, jak byl kritizován Zizou po EURU 1996 či v poslední sezóně v Juventusu.

Krom sumarizace jeho působení v Realu Madrid přidám k článku i značné množství fotografického materiálu, minimálně další kvíz, několik videí i stručný přehled jeho úspěchů, ocenění a podobných maličkostí, jimiž uzavřu dlouhé čekání na článek o tomto vyjímečném muži, géniovi, prostě a jednoduše Zidanovi...